Listopad 2007

Bled a Bohinjské jezero

30. listopadu 2007 v 18:00
V neděli ráno v 6:50 jsme se vydali s Dášou, Lenkou a Kubou do Bledu. Chybička se vloudila a my jeli vlakem na druhou stranu. No chudák průvodčí z toho byl nějakej vyplašenej, ale nějaký kluk nám anglicky vysvětlil, kde máme vystoupit a v kolik nám pojede vlak zpět do Ljubljany. Na kolej už se nám nechtělo, tak jsme se šli projít do historického centra Ljubljany. Další vlak nám jel až v 9:45. Počasí nám opět nepřálo, ale my jsme se odradit nenechali. K jezeru Bled jsme dorazili z jiné strany než minule, na chvilku nás napadlo, že bychom se dopravili k ostrůvku uprostřed na pramici, ale nejspíš už bylo po sezoně lodiček a jezdily jen organizované. Došli jsme k Bledskému hradu, ale 6 euro za vstup do muzea, které zde opět sídlí, se nám dávat nechtělo, tak jsme sešli dolů na kafe a pak jsme si koupili pečené kaštany. Pán, co je prodával, nám jich naklopil snad půl kila, jedli jsme je celý den. Potom jsme se dopravili autobusem k jezeru Bohinj. Hned u zastávky stojí památník prvních lidí, kteří vystoupili na Triglav 1788. Šli jsme se projít okolo jezera, došli jsme ale asi jen do poloviny, protože má na délu 4,5 km, na šířku asi 1,5 km a začalo se pomalu stmívat. Jezero ale bylo nádherné, každou chvíli se mlha převalila jinam a vytvořila jiný obrazec. Zpátky do Ljubljany jsme dorazili asi v sedm, chtěli jsme vyrazit ještě do Metelkova města, ale všechno bylo ještě zavřené a my byli moc unavení, tak jsme to zabalili.

Škofja Loka

29. listopadu 2007 v 13:02
V pátek za mnou přijel můj přítel Jakub a v sobotu jsme se spolu vydali na výlet do Škofji Loky. Je to jedno z nejstarších slovinských měst asi 20 km od Ljubljany a zpáteční jízdenka pro dva nás vyšla překvapivě levně. Když jsme vystoupili z vlaku šli jsme asi ještě 2,5 kiláku do města. V Škofje Loce se nachází hrad, ve kterém je muzeum, na náměstí jsou domy z 15.-17. století. Městečko jsme si prošli docela rychle, dovnitř do hradního muzea jsme nešli, tak jsme se rozhodli, že se vydáme směrem k hoře Lubnik, po cestě bychom měli míjet ruiny dvou hradů. Ale protože bylo ošklivo a začalo pršet, dostali jsme se jen k jednomu. Procházka v bahně nás docela unavila, tak jsme se vrátili do města, abychom nezůstali někde po tmě v lese. Na břehu řeky jsme si dali kafe, ale zjisitli jsme, že nám zbývá asi dvacet minut do odjezdu vlaku a pak už nic nejede až do sedmi. Tak jsme se rozhodli to risknout, že to doběhnem, ale byli jsme asi tak v půlce a věděli jsme, že to nestihneme, tak jsme se vrátili a šli jsme se schovat do jedné pizzerie. Chtěli jsme jet domů autobusem, ale ten nám ujel před nosem, tak jsme zašli ještě do restaurace Honan, kde jsme si dali slovinské jídlo. Já jsem měla oženjeni žganci - cosi s bramborama, pohankou, chuť žádná a Kuba si dal govnač - nšco jako bramborová kaše s pažitkou a česnekem - měl to lepší. Další autobus už jsme naštěstí stihli.

Taneční 2

27. listopadu 2007 v 22:41
Omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala, není to tím, že by se nic zajímavého nedělo, ale nedostatkem času.
Představte si, že váš taneční partner přijde pozdě, učíte se verzi jivu, kterou jste v životě neviděli a jste s prominutím zpocený jako prase. No a všimne si vás profesionální tanečník, snědý pohledný mladík, nicméně házející boky více než kterákoli z přítomných slečen a rozhodne se, že se svou partnerkou nás onen nový tanec naučí. Nechci si fandit, ale převážnou vinu na našem tanečním neúspěchu nese můj partner, Slovinec Marko, který kdyby alespoň 5% procent energie, které věnuje mluvení, věnoval tanci, je z něho docela slušný tanečník. No pan profesionál se mi věnoval asi čtvrt hodiny, vymetl se mnou celý sál a asi si umíte představit jak mi bylo. Tak toť vše o minulé středě. Brzy napíšu o víkendových výletech do Škofji Loky a k Bledu a Bohinji.

Party u kluků a demonstrace

17. listopadu 2007 v 15:40
Včera večer jsme se byly podívat u kluků (Ondry a Tomáše) na kolejích v Mestnim Logu. Jsou jiné než ty naše - obrovský byt se dvěma koupelnami a asi deset bytů, vprostřed je dvojitá kuchyně. Za doprovodu Gorana Bregoviče jsme ochutnávali místní vína, poté se Ondřej chopil houslí a předvedl nám své umění. Také jsme zkoukli jeden díl Black Books a Červeného trpaslíka. Podrobný průběh akce si nechám pro sebe, ale nebojte se, nikdo nedopadl špatně. Ráno jsem se šla podívat na demonstraci, která byla avizovaná asi 14 dní dopředu, o ničem jiném se v posledních dnech skoro nemluvilo. Demonstrovali dělníci a demonstrovali studenti - proti privatizaci školství - placení školného a ztrátě autonomie. Mohli jsme si vybrat, že o tom napíšeme esej, ale protože jsem vstala poněkud pozdě, tak jsem přišla o začátek a pochod městem, tak asi budu muset psát o druhém tématu (česká vláda, demonstrace, krizový management a tak). Radši jsem se držela v bezpečné vzdálenosti, i když vše probíhlo v poklidu, a brzo jsem odešla, protože byla nehorázná kosa.

Stravování

16. listopadu 2007 v 18:02
Ahojky, nevím, jestli jsem se zmiňovala, jak se tady stravujeme, ale určitě to za poznámku stojí. Jíme tady na bony - kupony, kde si můžete vybrat asi ze 70 restaurací. Tvrdí, že nemají menzy, ale kecaj, protože už jsme na pár narazily. Poprvé jsme nevěděly, že musíme mít vybrané, kam chceme jít, mylně jsme se domnívaly, že to platí do všech, ale onen podnik se rovnou vytiskne na bon, tak jsme trošku zrdržovaly frontu. :-) Na další měsíc už jsme si teda vybraly asi 12 hospod, jako že aspoň tušíme, kde jsou. No kulový, pokaždé, když jedeme na oběd, kde to neznáme, tak nám to zabere asi tři hodiny. V pátek jsme konečně vyhladovělé nalezly vytoužený chemický institut (kam jsou levné bony), jenže měli do půl druhé a my přišly ve třičtvrtě, tak jsme jely do jiné - italské restaurace - kde nám to s tou pomalou obsluhou vydalo přes hodinu. Dneska jsme chtěly zkusit něco místního - gostilnu, ulici jsme našly, to by problém nebyl, až na to, když jsme se zeptaly, kde by to tak mohlo být, bylo nám sděleno, že je to ve městě asi hodinu autem za Ljubljanou. Asi si umíte představit, jak jsme se tvářily. No nic tak jsme se vydaly do Zong Huy - čínské restaurace. Po cestě jsme v parku potkaly stánek sociálních demokratů, čehož jsem si všimla až téměř při odchodu, kteří tu měli prezentaci slovinského a afrického jídla. To je jasné, že po hodinovém strádání jsme jim to tam musely sežrat. :-) Slovinské jídlo bylo reprezentováno poticou (taková buchta) a africké salátem - byl slaný, normální s vejcem a majonézou, akorát tam navíc byl banán a avokádo. Čínskou restauraci jsme naštěstí našli bez problémů a já jsem si dala rýži a kachnu chopsuey a jako záskusek pečená jablka. Mňam!

Jak jsem se dala na vysokohorskou turistiku

10. listopadu 2007 v 20:55
Ahojky, tak jsme se dnes vydali do Kamniku - městečko cca 25 km od Ljubljany, ale bus tam jede 50 minut.Odjížděli jsme v půl deváté. Náš tým se skládal z Dáši, Laďky, Lenky, Ondry, Tomáše (Ondrův kamarád, zo Slovenska, je doktorand v Brně, dělá počítače) a mé maličkosti. Chtěli jsme do Kamniku a na Velikou Planinu (1666 m.n.m), kde jsou salaše a jezdí tam lanovka. Kamnik je krásné městečko na úpatí Alp, je tu Mali grad, myslím, že v něm nic není, pak Starý hrad, ze kterého zbyly jen ruiny na vysokém kopci, kam jsme se ani nesnažili se dostat, a klášter a kostel a kaplička. Šli jsme ještě ke kostelu a ke kapličce, ke které vedla křížová cesta. Počasí se opravdu vydařilo (docela se divím, ještě včera tady lilo). Pak jsme šli do infocentra, poptat se na tu Planinu. Slečna nám řekla, že zrovna dneska se opravuje lanovka a zhrozila se, když jsme jí řekli, že tam chceme jít pěšky, ale stejně jsme se vydali. Šli jsme asi pět kilometrů do nějaké vesničky vedle Kamniška Bistrica, po cestě jsme viděli nádhernou krajinu (i když jsme šli po silnici), nový potravinový řetězec Tuš (ještě v Kamniku), kde jsme se samozřejmě stavili pro jídlo a další kostelík (pro Slovinsko je typické, že kostely mají na vyvýšených místech, většinou hodně na kopcích), u kterého jsme se zastavili. Řekli jsme si, že zkusíme nejdřív dojít ke kostelu svatého Primože a pak se uvidí, kolik zbyde sil na Planinu. No, byla to zabíračka, těch pět kiláků jsme došli v pohodě, ale pak přišlo stoupání a spousta šutrů a spadaného listí. Ondra nasadil tempo, protože je zvyklý, no v podstatě se drželi všichni, ale ke konci už jsme začali uchcípávat. Ale ke kostelu jsme dorazili, vybalili svačiny a koupili si svařáka (bílého!). Byl odsud krásný výhled, ale byla nám strašná zima (znáte to, když se člověk zapotí a pak si sedne, proto mám na fotce čepici a rukavice, i když jsme s nima vyráželi i ráno z Ljubljany, protože bylo 0 stupňů, ale pak už bylo teplo). Řekli jsme si, že dojdeme aspoň na hřeben, do půlky cesty k Planině, abysme aspoň viděli něco z hor. Všude jsme potkávali lidi s hůlkama na chození po horách, myslím, že se to jmenuje Nordic walking, byli jsme skoro jediný, kdo je neměl. Po tom jídle a jak jsem si sedla, už to prostě ale nešlo, cítila jsem, jak už mě bolí svaly. No, prostě jsem lemra a zdechlina, proč si to nepřiznat. Kluci drželi dál, ale my jsme musely zastavovat každou chvilku, obzvlášť já. Ale stálo to za to. Výhled byl prostě skvostný. Ale byla nám zase kosa, začalo se stmívat a naprotějším kopci byly divné mraky, tak jsme to otočili a k salaším jsme prostě nedorazili. Hlavně už jsme na to neměli sílu. Myslím, že za celý den jsme mohli ujít maximálně15 kiláků, což není moc, ale to převýšení a terén. Zpátky jsme radši jeli busem už z té vesničky pod horama a pak zase z Kamniku do Ljubljany, kam jsme dorazili asi okolo půl sedmé. Chtěli jsme jít ještě na slavnosti vína, ale ... prostě jsme byli kaput.

Filmový festival

8. listopadu 2007 v 19:51
Včera začal v Ljubljani 18. filmový festival Liffe (Ljubljana International Film Festival). Z českých filmů tam dávají Vratné láhve, Obsluhoval jsem anglického krále a ...a bude hůř - na ten jsme šly. Je docela zajímavé, jak mají řešené titulky, mají je v rámečku pod plátnem, takže nás vůbec nerušily. No, k tomu filmu. Film je natočený podle stejnojmenné knihy (ale pouze podle části) Jana Pelcla a zobrazuje československou komunistickou mládež přelomu 70. a 80. let. Hlavní postava Olin se na začátku filmu vrací z psychiatrické léčebny mezi svoji partu mániček. Chvíli je bezdomovcem, pak si se Špínou najde práci, následují fotbalový zápas a potyčky s policií, zatčení Lesního muže, otěhotnění lesbického páru.... nebudu popisovat celý děj. Film natočil Petr Nikolaev v roce 2007 a v ČR se promítá, pokud vím, jen v klubech a hospodách. Je hodně drsný, naturalistický film, chvílemi opravdu nechutný. Ale oproti knize prý slabý odvar.

Taneční

8. listopadu 2007 v 19:18
Asi před třemi týdny jsme dostali e-mailem nabídkou sportů pro naši fakultu. No tak jsme si vybraly Dance, akorát jsme nevěděly, jaký druh tance. Dopátrala jsem se, že by to mělo být jako naše taneční, tak jsme se tam včera poprvé vydaly. A) jsme přišly pozdě, B) bez partnerů, C) docela ve společenském, zatímco ostatní měli trička a džíny. Zrovna se prováděla hromadná rozvička, nějaký nekonkrétní tanec. Tanečním mistrem je jakýsi kudrnatý čtyřicátník v džínách, zbytek lidí - slovinští studenti. No, tanec jsem nepobrala. Pak se mělo jít do páru, ale volných chlapů tam moc nebylo. Nicméně zbyl na mě Rocky, jak měl napsáno na tričku, který tam byl také poprvé a nikdy v životě netančil, takže si asi umíte představit, jaké to bylo. A vězte, že ten tanec bych ještě zkousla. (No prostě dělal machry a nechtěl tancovat podle toho, co se říkalo.) Za tu hoďku a půl jsme stihli asi šest, sedm tanců, takže si z nich skoro nic nepamatuju. Tancovalo se v celkem malém zrcadlovém sále, teplota se tam blížila snad 30 stupňům. Ale jinak jsem se docela bavila.

Bleší trh

6. listopadu 2007 v 16:16
V neděli jsme se vydaly na bleší trh (po velkém přemáhání, protože komu by se chtělo v neděli ráno vstát, aby viděl nějakou veteš). Vzhledem k tomu, že tam jezdí přímo autobus - konečná zastávka Nedeljski sejem, jsme si říkaly, že to asi bude stát zato. Bus nás vyplivl do zimy v nějaké okrajové části Ljubljani a radši jsme šly s davem, abychom to našly. Internet avizovat vstupné 0,80 eura (asi stará cena), ale zkásli nás o euro. Nejdřív jsme viděly nové "vietnamské" oblečení (stejné jako u nás, akorát nemají Vietnamce, ale Číňany), tak jsem byla nejdřív trošku zklamaná, protože jsem nikdy na pravém blešáku nebyla, a myslela jsem, že tam mají být jeté věci. No, když jsme se dostaly trochu do centra dění, objevily jsme mraky nepotřebných věcí: stará kamna, hračky, záchodové prkénko, staré mapy, ale nejvíc frčely vojenské hadry, staré kabáty, televize, počítače, mobilní telefony a části motoru. Přišly jsme si trochu divně, protože tu nakupovali a prodávali skoro samí chlapi, tak jsme byly rády, že jsme to cca po hodině zabalily. Za plotem na velkém parkovišti se ještě prodávaly auta. No, myslím, že nikdy více. Mnohem lepší je tržnice v centru se zeleninou a ovocem každé ráno a stánky s cetkama podél řeky Ljubljanice o víkendu.